Jak pracuji
Krizová intervence je postup vedoucí ke stabilizaci člověka, který se nachází v krizi. Ta je definována nefunkčností dosavadních vyrovnávacích strategií a vysokou mírou úzkosti, zmatku a dalších emocí. Dost často člověk právě v důsledku krize vyhledá psychoterapeuta. Ovšem v tomto stavu začít pracovat psychoterapeutickými postupy není vhodné. Je třeba nejprve stabilizace a ukotvení zdrojů a sil. Teprve později lze pátrat v minulosti, proč se například člověk opakovaně dostává do podobného typu krizí, začít léčit osobnost a opravovat staré vzorce.
Krizová intervence by měla být poskytnuta neodkladně, což zpravidla psychoterapeut nedokáže zajistit. Pokud je situace naléhavá, doporučuji využít některé z krizových center – např. mé bývalé pracoviště SOS centrum Diakonie (www.soscentrum.cz), RIAPS (www.csspraha.cz/kc-riaps) nebo CKI (www.bohnice.cz/krizova-pomoc)
Pokud se do mé péče dostane člověk v krizi nebo se krize objeví v průběhu psychoterapie, nabízím konzultace 1-2x týdně.
Individuální psychoterapie je cílené používání psychoterapeutických prostředků za účelem rozvoje kvality života klienta. Jde o léčení osobnosti či jinak řečeno léčení duše. Ta může být zraněna či poškozena v průběhu svého vývoje, především dětství a dospívání.
Můj způsob práce je tzv. eklektický, což znamená, že kombinuji metody využívané v různých psychoterapeutických školách dle klientova tématu a předpokládaných zdrojů obtíží. Vycházím především z psychodynamické terapeutické školy, která věnuje velkou pozornost dětství, v němž dochází k základnímu formování osobnosti. Pomáhám klientovi porozumět souvislostem, vlastním motivům a mechanismům nesprávných generalizací, které často vycházejí ze starých nezpracovaných, nesrozumitelných či bolestných prožitků.
Během dětství si na základě toho, jak se k nám vztahovali rodiče, vytváříme vztah k sobě. Pokud naše vstupní podmínky nebyly laskavé a podpůrné, naučíme se i sami k sobě být nelaskaví, kritičtí, málo si věříme a necítíme svou vlastní hodnotu. Často v terapii používám příměr vnitřního dítěte, které je třeba se naučit milovat, podporovat a ošetřovat. Objevování a posilování vlídného vnitřního rodiče je důležitou součástí terapie.
Psychoterapie probíhá ve třech stupních: sebepoznání, sebepřijetí a seberozvoj. Tyto nejsou nijak striktně odděleny, během sezení se mohou objevovat souběžně, jen důraz je v jednotlivých fázích terapie kladen postupně na jeden z nich.
Věřím v léčivou sílu terapeutického vztahu, v němž může člověk učinit řadu korektivních zkušeností v oblasti přijetí, úcty, důvěry apod. Poznání vlastních vzorců chování a porozumění vlastním motivům spolu s korektivní zkušeností umožňuje změnu postojů, nalézání adaptivnějších způsobů zvládání situací, a tím celkové přetváření osobnosti.
Předpokladem na straně klienta je motivace k sebepoznání a změně, upřímnost k sobě samému, schopnost otevřeně o sobě mluvit, odvaha dotýkat se i bolestných témat, trpělivost a zodpovědnost jak k sobě samému, tak spoluzodpovědnost za psychoterapeutický proces a psychoterapeutický vztah. Psychoterapie nenabízí jednoduchá a rychlá řešení. Avšak cíl této náročné cesty stojí za výdrž, jelikož učiněné změny jsou trvalé.
Velmi si vážím každého člověka, který si je vědom svých slabých míst a má vůli pracovat na svém rozvoji, nalezení a uskutečňování svého nejlepšího Já a zlepšení svých vztahů. Každému klientovi se snažím poskytnout maximálně bezpečné podmínky a přístup, v němž je pro mne především člověkem na cestě.
Ideální frekvence a délka psychoterapeutických konzultací je jednou týdně 50 minut. Pokud tato frekvence není ze strany klienta či terapeuta schůdná, pak alespoň jednou za dva týdny 50 nebo 90 minut. Je třeba počítat s tím, že čím hlouběji problém leží, tzn. čím více je toho třeba zpracovat, tím déle psychoterapie trvá. Přebudovat a uzdravit osobnost netrvá týdny, ale spíš měsíce či roky. Frekvenci sezení lze postupně snížit – důležité je, aby člověk pochopil, v čem psychoterapie spočívá a terapeut se postupně může stát spíš konzultantem klienta při jeho práci na sobě.
EMDR je terapeutická metoda léčby traumatu, ať už jednorázového nebo dlouhodobého, komplexního, které je způsobeno mnoha emočními zraněními během dětství a dospívání. Tento přístup pokládá všechny současné potíže za důsledek minulých nezpracovaných vzpomínek. Tak i naše vnitřní dítě může být obětí systematické traumatizace v dětství vlivem nejčastěji psychického, ale někdy i fyzického nebo sexuálního zneužívání. Důsledkem jsou negativní přesvědčení o sobě samém, která v průběhu života stále znovu ožívají, jak je nezpracovaná vzpomínka aktivována dalšími událostmi, které ji připomínají. Metoda EMDR využívá bilaterálních očních pohybů, které aktivují část mozku zodpovědnou za zpracování vzpomínek. Zatímco nezpracovaná vzpomínka nás stále ovlivňuje skrz naše negativní přesvědčení o sobě, jenž jsou s ní spojena, zpracovaná vzpomínka se stává minulostí – nemá už na nás žádný dopad a emoce s ní spjaté se stávají rovněž jen vzpomínkou.
EMDR probíhá v rámci psychoterapie. Samotné zpracovávání traumatických zážitků metodou EMDR probíhá ideálně v rámci 90timinutové konzultace.
V práci s nemocnými, umírajícími a truchlícími mne ovlivnil Stephen Jenkinson, jehož seminář jsem absolvovala v roce 2018, semináře sdružení Ke kořenům www.kekorenum.cz, spolupráce s domácím hospicem Cesta domů www.cestadomu.cz i účast na paliativních konferencích. Zásadní pro mne byla zkušenost s chronickou nemocí a umíráním mé dcery, kdy jsem si potvrdila, jak je otevřenost vůči tématu smrti podstatná v procesu přijetí konce života a jak smrt blízkého může být nejen bolestným, ale i silným posvátným zážitkem.
Provázení a podporu poskytuji dle potřeb klienta – jednou týdně, jednou za dva týdny či méně často, pokud není součástí psychoterapie.
Nabízím supervizi individuální i týmovou, supervizi případovou, vztahově komunikační i supervizi řízení.
Supervizi vnímám jako velmi užitečný až nutný nástroj sebereflexe a následné sebekorekce u všech pomáhajících profesí. Jsem přesvědčena, že žádný člověk nemůže být sám sobě dost dobrým zrcadlem, všichni máme ve svém uvažování a prožívání místa, na která dobře nevidíme nebo je vnímáme jen z navyklého úhlu pohledu. Ochota k supervizi podle mne svědčí o osobnostní i profesionální zralosti a supervizor by ji měl dostatečně oceňovat a podporovat.
V poskytování supervize jsem strukturovaná, vycházím z potřeb supervidovaného jedince či týmu a jako svůj hlavní úkol vnímám sledování a naplnění zakázky. Dokážu si uchovat odstup a pojmenovávat, co se na supervizi odehrává, oddělovat jednotilivé zakázky, které se v souvislosti s tématem mohou u ostatních členů týmů vynořovat – zejména pokud jde o případovou práci nad společným klientem nebo týmové téma. Držení struktury přispívá k pocitu bezpečí a důvěře supervidovaného, že jeho zakázka bude naplněna a nikoli zaměněna za zakázku jiného člena týmu.
V individuální supervizi kladu důraz na poctivou sebereflexi a rozklíčování prolínajících se obsahů vnitřního života supervidovaného a jeho klienta, které bývá nejčastější příčinou zádrhelů v terapii či vztahu klienta a pracovníka pomáhající profese v případě, kdy o terapii nejde.